Adršpach 98´ díl 2

20. února 2007 v 18:07 | kovalja + jana |  CESTY

Adršpach '98

"Kamarád do deště III" ...jak jsme všichni koupili zajíce v pytli!!! - den pátý

sobota 11.7.

Trasa: přejezd vlakem do Březové u Broumova - po modré na Hvězdu - po červené přes Supí koš někde pře Modrý kámen, nocleh u Čertovy tchýně
Budíček konečně vyšel podle náčelníkova plánu - již v 7:00. Po snídani balíme stan, vyvažujeme Filipa vodou, marně hledáme modrohu (ale vzadu se to stejně již začalo trhat) a v 10:30 vyrážíme s plnou polní směrem do Teplic n. Metují, abychom v pravé poledne odjeli vlakem směrem na Meziměstí. Všichni dva (tedy bez Jany) jsme stihli odeslat pohledy svým vzdáleným blízkým. Po dlouhé cestě vlakem, vystupujeme na zastávce Březová u Broumova ve 12:08 a vyrážíme do divočiny. Filip snad z úcty k tradici hned na nechráněném železničním přejezdu klopýtá. Je z toho jen odřený kotník (naštěstí jsme ho nemuseli amputovat - taky kdo by se s ním potom tahal....(myslím ten kotník)). Něco po půl druhé dobýváme Hvězdu. Společné foto na mraveništi nás vyhnalo k rychlému přesunu do restaurace. Krakonošovo kyselo bylo výborné. Honza začíná tradici pitného režimu - "DVA PITÍ". Tentokrát pivo a Sprite. Oběd byl velice romantický při svíčce (svíčka u oběda??? No my jsme si to nevymysleli). Po obědě zapíjíme kyselo polomáčeným chlebem, tím, co tak rychle okorává. Filip nabízí chleba se slovy: "No nic, tady už to okorává." Jana: "Dojezte to, já už nechci." Filip hbitě dodává: "To si vypiješ!"
Na Supím koši litujeme, že nám málo pokročilá odpolední hodina nedovoluje založit výškový tábor (stejně jsme našli, podle mne, lepší místo....) Nicméně se kocháme alespoň krásným výhledem na Broumov a jeho okolí. Dokonce jde vidět i na polskou stranu. Z krásného počasí se, jako když utne, vyklubala v 17:40 malá přeháňka. Filip vytahuje pláštěnku a cpe zpátky do batohu mikinu, ale nějak mu to nejde: "Ta mrcha tam byla, ale ona už si to nepamatuje...!!" To jsou ty "kosmické" materiály....s paměťovým efektem. Po zdárném přemístění mikiny k Janě do batohu, Filip pronáší jednu ze svých hlubokých myšlenek: "Jdeme!! Mám žízeň a je mi mokro...." Jana se rychle shání po deníku, aby si tuto slavnou myšlenku, která nás provázela ještě další dva dny, zapsala, a Filip ji podporuje další jeho perličkou: "To si rychle zapiš, než to vystydne." Krásnou cestou blátem docházíme do míst, kde nedávno došlo k velkému polomu stromů a zastavujeme se u rozcestníku, který leží poražen dřevorubci na zemi. Marně přemýšlíme, zda se vydat do nebes nebo do pekel. Usuzujeme, že tato rarita stojí za společné foto, které v 18:15 pořizujeme. Dedukcí odvozujeme správný směr, který se také později potvrdí. Den se pomalu chýlí k tmavé noci a tak něco po devatenácté hodině začínáme hledat místo pro náš domeček. Během třiceti minut stojí nedaleko od Čertovy tchýně mezi broumovskými balvany jeden tvarem leč ne barvou podobný modrý. Je velice dobře umístěn mezi malými stromečky a náhodný kolemjdoucí houbař si ho jen tak nevšimne. Dobrou pohodu ruší "dychotéka" z nedaleké vesnice pod skalami v údolí. Večeře je klasická: co dům dal - lečo (míchat opatrně, vzhledem ke stabilitě vařiče a průměru dna konzervy) , paštika a instantní polévka (konečně..., že Jani?) Po jednadvacáté hodině se přehnal silný déšť, který ovšem přes svou sílu trval jen několik desítek minut. Asi se Krakonoš zlobil, že bivakujeme na zakázaném místě v divočině. I přes tuto výhružku zapínáme po dvaadvacáté hodině "televizi", abychom se podívali na další díl seriálu s hvězdičkou. Je totiž úplně jasná obloha a vychází krásně zbarvený měsíc. 23:00 jdeme na kutě.
Máme za sebou celých 18 km chůze, vzhledem k nákladu, který neseme je to docela hodně, ale to bude asi tím, že je to první den. Uvidíme zítra.... Dobrou noc děti. Dobrou noc strýčku Fido.

Adršpach '98

"Kamarád do deště III" ...jak jsme všichni koupili zajíce v pytli!!! - den šestý

neděle 12.7.

Trasa: po červené až na žlutou - přes Zaječí rokli po žluté do Luk u Božanova - po modré do Řeřišného - po červené do Machova, nocleh v tábořišti Pod můstkem
Opět jeden z klasických budíčků. V sedm, aniž bychom vystrčili hlavu z ulity, bylo rozhodnuto, že začne pršet, abychom mohli vstát až v devět. "To je zvláštní, že ono opravdu začalo pršet..." Po ranním deštíčku se koná příjemná chladná, svěží a vlhká snídaně v trávě. Gumové rohlíčky se sýrem a paštikou, chleba (co zní jako tenisák) s paštikou a čajíček a kafíčko. Na snídani přišla i jedna myška, asi ji poslal Krakonoš. Svou přítomností navodila docela příjemné a milé téma rozhovoru - domácí zvířátka (např. potkani, myši, hadi a ještěrky). Po vydatné snídani balíme ještě v suchu stan a 11:30 vyrážíme konečně se osprchovat. Je nám přáno - hustě mrholí nebo "jen" prší. Nejsme ovšem jediní takhle hnusně aktivní, kteří v tomhle počasí šlapou kopečky, aby furt něco viděli! Ve 13:30 děláme malou zastávku asi 2 km od Božanova v jistém dětském táboře. Důvod je prostý - máme málo vody. Všichni na nás koukají, jako bychom byli z Marsu. Jedna milá holčička nás pořád rušila v úvahách "co s načatým večerem" a nad množstvím požadované pitné vody. Kladla nepříjemné až dotěrné dotazy typu: "Koho hledáte?", "Co chcete?" a podobně. Provázeni nechápavými pohledy a obtěžkáni třemi litříky čerstvé (tzn. ještě neokoralé) pitné vody vyrážíme vstříc novým krušným kilometrům. Je jich ještě 5,5 a končí u hospody v Machově - naší oázy sucha a tepla. (a teplých tekutin a poživatin). Milým překvapením jsou horkovzdušné vysoušeče (nejen) rukou na WC. Podle Filipa "Rozhodně zase plníme na 135%", proto si zasloužíme pořádné občerstvení a "otevíráme si účet". V 16:37 máme zatím na kontě 6 čajíčků, 4 rumíčky, 3 smažáčky a 1 kafíčko (není ovšem všem čajům konec). Posilnění přepálenými tuky a zahřátí čajíčkem (nebo rumíčkem?? Toť otázečka.) uvažujeme, kde asi dnes složíme své hlavy. Podle mapy by tady mělo být někde veřejné tábořiště, ale v případě nouze poslouží docela dobře i autobusová zastávka.... Již v 16:41 jsme Filipem odhaleni: "Co s vámi budu dělat, vy jste úplně ožralí. Smějete se každé volovině!" Náčelník tedy navazuje: "No přímo do krve se rozkládá pivo a rum" (1. pokus a špatně - ha ha) "Vlastně rum a med" (2. pokus špatně - ha ha) "No chtěl jsem říct, že pivo a med!" (3. pokus konečně dobře - ha ha).
Jelikož jsme si již dlouho nic neobjednali a náš stůl zeje prázdnotou, přichází číšnice, aby se zeptala zda si ještě něco nedáme. Honza tedy hbitě reaguje: "Máte něco sladkého? Nějaké oplatky?" Číšnice: "Tatranky, banánky a koko..." Honza: "To máte celou krabici? (Opavia)" Číšnice nasazuje nechápavý pohled a z rozpaky odpovídá: "Ne to je taková tyčinka!" Vyhrály to tedy tatranky. Po nějaké chvíli si objednáváme další čaje (celkem tedy 9). Filip hlasitě polemizuje o naší situaci: "To jsem zvědav, co ty čaje s námi udělají..." "Vždycky jen polívečka a dneska jsme se rozšoupli - smažáček, 9 čajů a tak ...(3 rumy - prý)"
Po nějaké době se začíná hospoda plnit dalšími hosty (místními). Od jednoho stolu, u kterého sedí starší manželský pár, se ozve: "Oni nemají zelenou (pepermintku)..." Filip volně navazuje: "Tak si dej zubní pastu - tu mám v batohu." "Ale má se to měnit - oni si pak Ti kazi zvyknou...."
V 18:00 uzavíráme účet a odcházíme hledat místní tábořiště. Trochu podle mapy a trochu podle zmateného místního značení bloudíme pod sjezdovkou. Nakonec se vracíme k nejbližší vilce, kde nám sdělují správný směr. U penzionu Kukulda pod skokanským můstkem konečně nacházíme vhodné místo pro náš domeček. Jelikož začalo opět pršet, rozvinul Honza řeč o nebezpečí promoknutí stanu: "...ono tam pak začne vodat kapa!"
Večer je na krku. Filip se chystá ulehnout a tak si ještě plní večerní hygienu. Po návratu z koupelny (říčka za stanem) zmateně povídá: "Tam je vyšlapaná chodnička, teda chodbička, vlastně chodníček....." (opravdu to asi dneska bylo náročné). My jdeme ještě do blízkého penzionu usušit při čaji (bylo jich dnes málo) některé mokré věci.
Něco před půlnocí se vracíme, abychom také po tak náročném dni ulehli. V noci je ovšem silná vichřice a prší. Co více bychom si také mohli přát poslední noc, že?
Dnes již to bylo jen těžkých 13,5 km. Zítra bychom to měli dorazit.

Adršpach '98

"Kamarád do deště III" ...jak jsme všichni koupili zajíce v pytli!!! - den sedmý

pondělí 13.7.

Trasa: po červené z Machova přes Zlíčko do Hronova, odjezd domů
Budíme se do krásného slunečného rána. Vstáváme kupodivu již v sedm hodin (i když Filip vstane kdykoliv po desáté...). Chystáme naši oblíbenou snídani v trávě. S Filipem si dáváme křehké chleby. Začínáme již druhý balíček. Filip si všiml, že ty druhé chleby chutnají jinak: "To je jiná odrůda?" S Janou si dáváme ještě nášup suchých müsli. Filip ochutnává: "To chutná jak dršťková polívka." Honza: "To je vidět, že jsi měl v Náchodě hovězí!" Po snídani sušíme na slunci (konečně) vlhké věci. Balíme stan a POZOR! mažeme se opalovacím mlékem. Filip: "...hm, faktor 10? Tak to se snad ani neopálíme...."
Honza si před odchodem obouvá boty "šlapky": "Já tam mám půlku lesa, pak se divím, že ty boty jsou tak těžké, když tam mám dřeva, jako bych chtěl zakládat oheň..."
Něco po deváté vyrážíme směrem na Hronov. Cestou na okamžik ztrácíme značku. Potkáváme skupinku skautů a skautek a radíme se, protože máme stejný problém. Společně nacházíme správnou cestu, ale vzápětí jsme uvrženi do podezření z krádeže vlajky. Jsme podrobně vyslechnuti (prý odpovídáme popisu zlodějů). Výsledek "asi negativní", můžeme pokračovat dále. Při odpočinku ve stínu lípy pozorujeme dravce kroužícího nad loukami. Filip: "..z té výšky vidí prd!" "A víš co je to rorýs? To není ani vlaštovka ani jiřička, to je rorýs!"
Mezi 13:30 a 14:00 sedíme v restauraci v Hronově (u vchodu je křídový nápis na tabuli - DNES DRŠŤKOVÁ POLÉVKA. Objednáváme si pití a polívky (někteří pak i gulášek). Filip naráží na Honzův pitný režim: "Ty musíš mít vždycky DVA pití, že? Dva čaje, sprite a pivo, matonku a pivo..." Po obědě Honza konstatuje: "No tak na nádraží je to ještě nějaký metřík (asi jeden km)..." Filip: "Nějaký metřík, to mě nemůže rozházet..."
Něco kolem 15:43 odjíždíme z Hronova. V Náchodě vidí Filip ceduli NÁCHOD - PŘÍCHOD a ptá se: "tak náchod nebo příchod?!" Těsně za Náchodem všichni usínají (mimo mne - náčelník - někdo to musí přece jistit). Po nástupu do osobního vlaku z Hranic do Bohumína, Honza uvažuje nad večeří: "tak na večeři si dám müsli..." a Filip se neudržel: "..a do ešáku na lihový vařič na balkóně! Musíš se přece aklimatizovat...." Ve 20:35 vidíme krásný západ slunce do těžkých mraků. Filip: "Že bych to fotnul? To bude západ slunce. To musím naaranžovat a pak budu říkat, že to bylo nad Adršpachem." Vzápětí hradba stromů: "...no to je skvělé!!!!" (nakonec to vyšlo).
Do Bohumína dorážíme něco před desátou hodinou večerní. Dnes jsme ušli něco kolem 10,5 km.
Poznámka pod čarou: Poslední noc byla snad podle Filipova gusta - pod sjezdovkou a skokanským můstkem.... I když idylku jsme mu asi trochu narušili nočním hledáním našeho domečku po návratu z hospody. Také jsme si to ráno zchytli. "....jsem se furt budil - říkám si, jestli tu někdo nekrade.... A kde jsou tak dlouho!!!" Omlouváme se (otče, ale děti už jsou takové).

Adršpach '98

"Kamarád do deště III" ...jak jsme všichni koupili zajíce v pytli!!! - závěr

Něco na závěr

Tento deník byl přepracován z originálu, který vznikal postupně během našeho putování. Jelikož jsme se snažili všemu dát alespoň trochu hlavu a patu, je nemožné porovnávat chaotické zápisky v originále, leč veškeré citáty a hlášky jsou uvedeny v původním znění (s titulky) podle vyjádření jednotlivých zúčastněných osob.
Pár všeobecných hesel:
"Tam už se to trhá..."
"Když poběžíme den a noc."
"Ach jo!" "Ach ne!"
"Tak to sedí!"
Tato hesla budou náhodnému čtenáři těžko něco říkat, jsou sice vytržena z kontextu, ale pro členy této akce to jistě přináší docela příjemné vzpomínky (alespoň doufám).
Aby si náhodný čtenář mohl udělat obrázek o nás třech, jsou zde také portréty jednotlivých členů, které byly použity z fotografií pořízených během této akce.
Náčelník
(nástěnkář)
Honza
Zdravotnice
(nosič zavazadel)
Jana
Ekolog
(vrchní bavič)
Filip
Ne, opravdu nevypadáme tak špatně. Ten skener to určitě velice zkreslil, ve skutečnosti vypadáme ještě hůře tedy úplně hrozně. Jednotlivé funkce byly členům přiděleny náčelníkem. Jako náčelník jsem byl Janou zvolen zrovna já, ale prý jsem hlavně RAINMAN. Nechápu, proč zrovna já, ale Filip říká: "A kdo jiný?!" V závěru také jeden malý detail. Během této akce jsme přibližně (podle údajů na rozcestnících) ušli 98km. Možná se to zdá málo, ale vzhledem k počasí si myslím, že je to docela chvályhodné.

...dodatek pod čarou
(subjektivní názor náčelníka na celou akci)
Je velice těžké vyjádřit vlastní pocity, ale chtěl bych říci několik možná nezajímavých slov v závěru tohoto přepracovaného deníku.
Když jsem někdy v půlce června uvažoval o svých posledních studentských prázdninách, byl jsem docela frustrovaný. Nějaké akce se docela rýsovaly, ale pořád mi něco chybělo. Adršpachy jsem měl naplánovány už dávno, ale neměl jsem pořád lidi, kteří by jeli se mnou. Nevím, co mně přivedlo na myšlenku oslovit Filipa a Janu. Oba jsem znal docela málo spíše bych řekl, že skoro vůbec. Docela mně překvapilo, že se oba vyjádřili kladně a možná i s nadšením (alespoň si to myslím). No a tak jsme tedy jeli.
Přiznám se, že jsem z toho měl v koutku duše trochu obavy. Věděl jsem, že oba mají rádi přírodu a že rádi putují z místa na místo, ale bál jsem se hlavně smíšených pocitů, když někoho do něčeho nutíte nebo spíše ho omezujete, a přitom vidíte, že vám vyhoví pouze z jistého soucitu (nebo z jisté formy slušnosti). Aby se něco opravdu povedlo, je důležité, aby se pro danou věc sešli lidi, kteří to cítí stejně a kteří vědí co od toho mohou čekat a nejsou již předem znechuceni z možných negativních stránek věci. V tomhle jsem si nebyl jist. Omlouvám se VÁM Jano a Filipe, že jsem jen na chvilku ve Vás zapochyboval a že jsem si nebyl stoprocentně jist. Opravdu jsem VÁS podcenil. Nevím, jestli to cítíte stejně, ale jsem rád, že jste OBA jeli.
Je to skvělé, když se ráno probudíte na vrcholku skal, ze kterého je nenahraditelný pohled do údolí, cítíte tu jistou svobodu a nezávislost, posloucháte tu skvělou hudbu ticha, do kterého si šumí les ve větru a pozpěvují ptáčci. Celý tento skvělý pocit je umocněn společností skvělých lidí, kteří to vnímají stejně.
Jak je krásné, když si tak stojíte na skále pod tmavou noční širou oblohou, když pozorujete hvězdy a když vám k tomu svítí vycházející měsíc. Jak je krásné, když v nenahraditelném tichu vidíte v hlubokém údolí pouze osvětlené města, jejichž ruch k vám nedoléhá.
Nezasvěcený člověk vůbec nedocení, kolik síly vám dodá, když vidíte na lidech, kteří celý den šlapou v dešti, jejichž věci jsou tak promočené, že cítí až na kůži každou spadnuvší kapku, kteří mají plné kecky těžkého batohu a kteří proklínají každé malinké výškové převýšení, když na nich vidíte dobrý pocit z toho, že jsou a že fungují a že neztrácejí dobrou náladu. Je skvělé, když vidíte, že by všichni se vším nejraději sekli, ale neseknout, protože ví, že nějaký pitomý déšť a mokré věci je přece nemůžou vůbec vzrušit. Tam je to totiž skoro vždycky "pohoda, která nekončí".
Opravdu jsme upřímně rád, že jsem VÁS potkal a že jste byli v pravou chvíli na tom pravém místě. Chtěl bych VÁM za to moc poděkovat.
Filipe, chtěl bych Ti poděkovat za tu tvou bezednou studnu humoru a za to, že jsi okořenil celou akci dobrou náladou. Ty tvé frky si budu ještě dlouho připomínat a ještě dlouho mně budou rozesmávat.
Jano, děkuji Ti za to, že jsi. Děkuji za to, že i v tak drsném počasí si dokázala mezi nás přinášet tu ženskou něžnost a tak rozdávat to Tvé nekonečné slunce v duši.
Omlouvám se, jestli byly nějaké chyby v organizaci, ale opravdu jsem se snažil. Omlouvám se také za počasí, které jsem asi přitáhl já.
I přes všechny nedostatky či hrozné počasí byla tahle akce prostě skvělá a moc dobře vím, že jsem něco podobného potřeboval.
náčelník
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama